Listopad 2013

Prolog

3. listopadu 2013 v 20:39 | Buffy |  Tesák smrti
V tomhle ročním období byl les obalený sněžnou pokrývkou. Místy byli ve sněhu vidět stopy lesních obyvatel, ale lidské stopy zde nebyli, až na jedny. Nemohlo mu být více než deset let. Blonďaté vlasy vlály ve studeném větru, který ho nutil zastavit a zachumlat se do kožešinového kabátu. Byl už vyhladovělí a unavený, jenže kdyby usnul, nejspíše by se už neprobudil. Avšak spánek byl tak lákavý. Pokusil se s posledních sil znovu zvednout, ale nohy ho zradili. Svalil se do studeného sněhu a pomalu zavíral své unavené oči. Už ani zima, kterou pocítil, ho nedokázala probrat. Ponořil se do říše snů. Zdálo se mu o matce a otci. Celý vyděšení ho hledali po lese, ale marně. Byl moc daleko a začínající bouře znemožňovala další hledání. Brzy, plní žalu, museli své hledaní vzdát. Zatímco on místo chladu sněhu pocítil příjemné teplo. Zvědavost ho donutila probudit se, aby zjistil, že leží na něčem chlupatém. Obklopovalo to celé jeho tělo jako had. Podíval se nahoru, aby spatřil vlkovi podobnou hlavu, jenže to vlk být nemohl. Těsně u čumáku měl dva vousky jako kapr, ale byli o něco delší. Na hlavě se mu tyčily dva srnčí rohy. Tvor se na něj podíval, což chlapce ohromilo. Jedno oko bylo rudé jako krev, ale druhé bylo světle zelené jako smaragd. Sice tušil, že tohle zvíře nebude obyčejné, ale i přesto necítil strach. " Jsem tak ráda, že ses probudil. Netušila jsem, jak dlouho jsi v tom sněhu ležel. Co jsi vůbec dělal tak daleko v lese?" hlas tvora byl tak překrásný, že by ho nedokázal popsat slovy. Ani ho nepřekvapilo, že dokáže mluvit. " Ztratil jsem se" samotného ho překvapilo, jak sebejistě to řekl. Více se zachumlal do kožichu, překvapen jak je hebký. " Dítě jako ty by se nemělo toulat po lese. Máš domov a rodinu?" " Ano. Žiju s maminkou a tatínkem na kraji lesa ve hradě" " Jak se vůbec jmenuješ, maličký?" když chtěl odpovědět, vlčí hlava mu zmizela ze zorného pole. Když se znovu objevila, něco mu podala. Jak poznal, že je to jídlo pořádně mu zakručelo v břiše, což pobavilo jeho zachránkyni. I přes ohromný hlad jedl pomalu. Nechtěl, aby mu bylo špatně. Jakoby jeho otázku vycítila. " Tohle co jíš je jelení maso. Tušila jsem, že by ti nechutnalo syrové, tak jsem ho trochu opekla, nebo jak tomu vy lidé říkáte. Až se najíš, vezmu tě domů. Určitě tvá rodina musí mít strach." Chlapec kývl hlavou a poté si vzpomněl na otázku, kterou mu položila. Polkl sousto a podíval se jí do očí. " Jmenuji se Akiro." " Máš krásné jméno, Akiro, já jsem Kyu. Dračí vlk...nebo vlčí drak, jak budeš chtít. Jsem prostě kříženec." " Drak?" " Ach ano." tvor ho pustil s jemného sevření. Postavil se a odhalil tak hadovité tělo. Konečně si kluk všiml znaku draka. Na zádech měl blanitá křídla, ocas nebyl vlčí, ale dračí a tlapy také. Šupiny neměla ani na kousíčku svého těla. Celé tělo od čumáku až po špičku ocasu pokrývala sněhobílá srst. Vypadala tak překrásně. Nemohl uvěřit, že něco tak překrásného vůbec existuje. Kříženec si znovu lehnul. Nabízel mu tak, aby si na něj nasedl. Chlapec na chvilku zaváhal, ale strach ho brzy opustil a on se vyšplhal na její hřbet. Kyu se postavila a zamířila k vchodu svého doupěte. Akiro si až teď uvědomil, že byli v jeskyni. Nebyla zase tak veliká na takového tvora, jakým byla Kyu. Jeskyně byla poměrně malá, navíc stalagmity a stalaktity jeskyni ještě více zužovaly. " Ty tady žiješ? Je tu strašně málo místa. Navíc někdo tak majestátní by si zasloužil lepší místo." " Mluvíš jako dospělí, maličký Akiro. Ja jsem spokojená s tím, jak žiju. A ráda pomáhám těm, kteří to potřebují, proto bych nemohla žít jinde než v přírodě. Protože jen když jsem venku mohu lidem více pomoci než když bych byla zavřena v domě nebo snad v hradu." Vyšla ven a otočila hlavu na něj. " Teď dost povídání. Připrav se na nejlepší zážitek tvého života." Počkala, až se chlapec pořádně připraví. Když už se pevně držel její srsti, roztáhla svá křídla, přikrčila se a pořádně se odrazila. Během okamžiku se tvor ocitl ve vzduchu. Mávl křídly a tak se dostala nad stromy. Vyletěla co nejvýše a rozhlížela se kolem, dokud nezahlédla to, co hledala. Zatím jí domek připomínal jen dětskou hračku, ale i tak alespoň věděla, kterým směrem letět. Akiro cestou nepromluvil, až moc si let užíval. Bylo to něco neuvěřitelného. Ani si neuvědomil, že se chystá tvor přistát, všiml si toho, až zvíře zaplulo mezi stromy a přistálo ve sněhu. Znovu si lehnula, aby umožnila chlapci slézt. " Ty semnou nepůjdeš domů? Přeci jen bych chtěl rodičům ukázat svou zachránkyni" " Poslouchej Akiro, byla bych ti vděčná, kdybys o mě nikomu neříkal. Víš, lidé jsou zvyklý na vlky a draky...jenže kříženec jako já nepatří nikam...To je bohužel můj úděl. Ale tohle pochopíš, až budeš starší...Sbohem Akiro a dávej na sebe pozor." Než jí stihnul chlapec zastavit znovu vzlétla a máchnutím ocasu smetla stopy její přítomnosti. Než si chlapec stihl uvědomit, co se stalo, byl už tvor pryč. Jednu věc si vzal k srdci. Až bude velký, bude chtít pomáhat jako tento tvor. To byl jeho nový dětský sen.