Červen 2013

5. Kapitola

21. června 2013 v 22:18 | Buffy |  Wolfia

Vůně masa a jemné pohlazení po tváři Takera dokonale probralo. Podíval se chlapci do světle zelených očí, ve kterých se objevovali slzy. Okamžitě se posadil a i přesto že se mu zamotala hlava, pevně ho obejmul. Makoto mu objetí oplatil, ale tak aby se nedotkl ovázaných míst. V jeho náruči se rozbrečel.
" Neplakej miláčku"
" Neměl jsem tě nikam pouštět! Nebyl by jsi teď zraněný a nebyli by jsme tady."
" No tak Makoto…Neboj se, dostanu nás odsud, slibuji. Jen budu muset odejít. Ty tu budeš muset zůstat. Nevím, jak dlouho budu pryč, ale přísahám, že se vrátím co nejdříve. Ale až přijdu, budeme oba dva svobodní a už nás nebudou lovit. Navíc budeš mít zajištěné jídlo."
" Kam půjdeš?....A proč nemohu s tebou?"
" Podívej. Musím do jednoho sídla…Zjistit nějaké informace a zabít jejich vůdce."
" Z-Zabit?...Takeru to snad nemyslíš vážně!"
" Klid Makoto…Je to jediný způsob jak můžeme být volní"
Makoto se okamžitě od svého milence odtáhl a zabodl do něj pohled. Šlo vidět, že ho tato slova dost naštvala. Takeru si povzdychl. Nečekal od něj změnu názoru.
" Raději budu otrok, než aby kvůli mně někdo přišel o život! Co když má rodinu? Co když má nějaké děti a ty pak kvůli naší svobodě přijdou o život!"
Kluk si ani neuvědomil, že po zvěromágovi řve. Slzy mu stále stékali z očí, hlavně po té myšlence, že by jeho volnost zničila nějakou rodinu. Vždy byl na tohle hákliví, jelikož svou rodinu nikdy nepoznal. Nechtěl proto, aby někdo dopadl jako on.
" A co když nemá rodinu? Co když to je nějaký odporný vrah? Který zabíjí pro potěšení. Proč bych ho jinak měl zabíjet?"
" A kdo říká že ten čaroděj je hodný? Je to určitě nějaký černokněžník, který chce zničit někoho hodného"
" Dost…Nebudu o tomhle s tebou diskutovat. Prostě tam půjdu a zabiju ho a tečka, rozumíš?"
" Co se s tebou stalo, Takeru? Nikdy by jsi nikoho nezabil, ani kdyby se ti to hodilo."
" Dělám to pro tebe sakra. Pokud to neudělám, zabíjí tě za vraždy a to já nechci. Proto to dělám. Chci aby jsi žil."
Makoto se zarazil. Dál už nevěděl co mu na to říct. Otočil se k Takerovi zády, aby mu neviděl do tváře. Ani se slzy nepokoušel zadržet. Zvěromág si uvědomil, že to asi teď přehnal. Doplazil se pomalu k němu a obejmul ho. Položil si hlavu na jeho rameno.
" Promiň mi to, miláčku. Nechtěl jsem na tebe zvyšovat hlas. Nechci o tebe přijít. Jsi pro mě vším a v životě mám jen tebe. Nechci, aby tě zabili. Navíc pokud to zvládnu, už nebudeš muset lovit nevinné lidi, ale dostaneš trestance, kteří si brutální smrt zaslouží."
" Jen se mi prostě nelíbí, že by měl někdo umřít."
" Pokus se mě prosím pochopit."
" Ale já tě naprosto chápu. Dobře, nebudu ti do toho mluvit. Je to tvé rozhodnutí.
" Pojď, najíme se a pak si oba trochu odpočineme."
" Jo za chvilku. Takeru?"
" Ano?"
" Ty obvazy na rukách. To já jsem tě na nich zranil, že ano? Cítím to z nich"
" Nic si z toho nedělej. Chtěl jsem tě zastavit, jenže kvůli obojku co mám na krku, nemohu používat magii. Bohužel jsem si to uvědomil pozdě a trochu jsi mě poškrábal."
" Moc se ti omlouvám…Já…nechtěl jsem…"
" Netrap se tím miláčku. Víš co? Nebudeme to teď řešit. Chci si tuto noc s tebou užít. Bůhví kdy tě znovu uvidím."
" Tak tedy dobře"
Makoto si otřel poslední slzy. Oba se postavili a šli se konečně najíst. Šlo poznat, že je teď brali jako hosty. Místo odporné kaše, co dostával Takeru ve vězení byla nachystaná hostina. Na stole leželi steaky, grilovaný kanec, jelen a bažant. Obou se zbíhali sliny, jak tu krásu spatřili. Makoto se hned pustil do kance. Jeho vlkodlačí stránka se nezapřela a za pár minut už v sobě měl polovinu ze všeho. Takerovi stačilo jen ze všeho ochutnat. Musel uznat, že nic tak úžasného dlouho nejedl. Během půl hodiny nezbylo na stolu ani drobeček. Oba sebou praštili do postele pořádně najezení. Chvilku jen tak leželi, než se Takeru převalil nad svého milence.
" Užijeme si opravdu krásný večer, miláčku, že na něj dlouho nezapomeneš.
S těmito slovy začal svého přítele líbat. Netušil jestli se z té výpravy vrátí, proto si chtěl před ní pořádně užít.

4. Kapitola

21. června 2013 v 22:17 | Buffy |  Wolfia

Takeru zpozorněl, když uslyšel nějaký řev. Soustředil se, aby zaslechl co se děje. Vojáci venku bojovali a řvali, že je napadl démonický vlk. Okamžitě ho zamrazilo, když uslyšel Michaela, jak řve, že je to vlkodlak. Rozhodl se tedy jednat. Okamžitě vstal, nehledě na své zranění, přešel k mřížím a vedlo se mu vypáčit uvolněnou tyč. Protáhl se mezerou a rozběhl se ven. Byl rád, že mast, kterou mu mazali na rány jeho zranění vyléčila a trochu stáhla, ale pořád nebyl úplně v pořádku. Vyběhl na dvůr a s hrůzou se podíval na vlkodlaka, jehož kožich už byl spíše rudý od krve než bělostný jako sníh. Masakroval stráže, jako by to byli jen stébla trávy. Rozběhl se proti vlkodlaku, bohužel až u něj si vzpomněl, že se na vlka proměnit nedokáže. I tak se postavil mezi vlkodlaka a vojáky. Ti překvapeně ucouvli. Najednou je opustila chuť s vlkodlakem bojovat.
" Přestaň! Nesmíš zabíjet, dokud to není nezbytně nutné! "
Vlkodlak se opravdu na chvilku zarazil a zadíval se muži do očí. Chvilku to vypadalo, že opravdu přestal, ale to se Takeru zmýlil. Okamžitě dal ruce před sebe, právě v čas, aby se ubránil tlapě s ostrými drápy, i když mu tak ošklivě rozseknul obě předloktí. Zvěromág zavrčel bolestí a spadl na záda. Vlkodlak se po něm vrhnul s tím že ho zabije, ale to se mu naštěstí nepovedlo. Musel totiž uhnout meči, který by ho během sekundy připravil o hlavu. Takeru se podíval na svého zachránce. Nebyl to nikdo jiný, než Michael.
" Tak přeci jen umíš mluvit a myslet"
" Nebyl důvod s tebou mluvit"
" Ty toho vlkodlaka znáš?"
Takeru chvilku mlčel. Nevěděl, jestli by bylo moudré říct mu pravdu. Něco ho prostě vedlo přiznat to, jenže netušil co.
" Jo…Je to můj dobrý známí"
Dal rozhovor nepokračoval, jelikož se po nich vlkodlak znovu vrhnul. Michael se postavil před Takera s tím že ho bude bránit. I přes vlkodlačí rychlost se mu povedlo vykrýt drápy, které mu chtěli rozpárat bok. Takeru sice neviděl co se děje, ale podle zakňučení mu došlo, že se něco děje. Okamžitě se postavil, obešel Michaela, aby zjistil, co se stalo. Vlkodlak ležel na zemi a na sobě měl řetězy, které se mu nedařilo zničit. Povedlo se mu vysmeknout strážným a dopadl na kolena k Makotovi, který na něj vrčel.
" Pš Makoto…To jsem já Takeru"
Vlkodlak to vzdal. Začal se znovu vracet do své lidské podoby. Takeru ho okamžitě obejmul a přitiskl k sobě. Bylo mu jasné, že jsou teď v haji oba dva. Pak se otočil a chvilku se rozhlížel, dokud se jeho pohled nezastavil na starším muži, kterému mohlo být tak sedmdesát let. Jeho vlasy i vousy byli skoro až bílé. Okamžitě mu bylo jasné, že tenhle muž může za jeho obojek a spoutaní Makota. Pomalu, opírajíc se o dřevěnou hůl s železnou hlavou hada na konci, přešel k nim. Oba sjel důkladně pohledem.
" Musím uznat, že i já jsem si myslel, že jsi jen nevzdělané zvíře. Michaeli."
" Ano Lorde?"
" Toho bělovlasého hoď do žaláře a toho druhého doveďte do mého pokoje"
Něž-li stačil voják něco udělat, Takeru už byl na nohách. Vytrhnul jednomu překvapenému vojákovi meč a rozběhl se na čaroděje s tím, že do něj meč zabodne, jenže to se mu nepovedlo. Dřív než se k němu dostal, spoutal ho čaroděj tím samým kouzlem, kterým spoutal Makota ve vlkodlačí podobě. Takera to hodně překvapilo. Pokusil se z toho dostat, ale řetězy se ještě více stáhly. Zařval bolestí, když řetězy začali tlačit na jeho zraněné ruce po drápech. Raději upustil meč, aby dal najevo, že bojovat nehodlá. Mág mávl rukou směrem k Makotovi. Michael pochopil a rozkázal dvěma vojákům, aby vzali Makota do žaláře. Také jim nakázal, aby ho hlídali. Michael s kouzelníkem, jehož jméno bylo Ravenem, přešli k zvěromágovi. Toho znovu popadl záchvat vzteku, když ti dva sáhli na Makota. I přesto, že se řetězy ještě více stahovaly a pomalu zařezávaly do masa.
" Nesahejte na něj, parchanti!"
" Ale no…."
Michael vrazil Takerovi pěstí. Pro jeho smůlu měl voják železnou rukavici, ale uklidnilo ho to a přestal se bránit. Michael počkal, až Raven zruší kouzlo, pak mu zkroutil ruce za zády. Společně s Ravenem šli do čarodějova pokoje. Takeru byl klidný jako beránek, jelikož byl hodně otřesený z té pěsti. Nechal se zavést do pokoje, kde ho voják hodil na zem.
" Děkuji Michaeli, můžeš odejít"
Muž se uklonil a poslechl kouzelníkův rozkaz. Mezi tím se Takeru probral s šoku a postavil se, připravený kouzelníka napadnout. Ten si sedl do křesla naproti němu.
" Být tebou, tak se uklidním a posadím. Přeci jen bych s tebou jednal míru."
Takeru ještě chvilku vypadal útočně a agresivně, ale postupně se uklidnil a opravdu usadil, aby si vyslechl, co po něm chce. Pořád byl naštvaný za to, že teď chudák Makoto musí trčet v te špinavé cele, kde ještě před chvilkou musel být on.
" První se ti asi představím. Mé jméno je Raven a jsem místním čarodějem. Doslechl jsem se, že jsi se dokázal proměnil ve vlka. A teď když vidím, že je tvůj přítel vlkodlak, tak je to ještě lepší"
" Řekni mi, co chceš a nech si ty kecy"
" Dobrá. Jsem v takové složité situaci s jedním rodem. Tvým úkolem bude zjistit co nejvíce informací a zabít jejich vůdce. Ta tvoje vlčí podoba se nám bude velice hodit."
Čaroděj mávl na stůl, kde se objevila mast a obvazy. Takeru si všiml, že se vedle něho objevila sestřička, ale jak brzo zjistil, byla to jen loutka ovládaná magii. Vzala mast, obvazy a opatrně jeho ruku. Bylo mu jasné, že mu chce ošetřit rány, proto se nechal.
" Dejme tomu, že ti pomohu. Avšak chci za tohle pak pro mě a pro Makota svobodu s tím, že už nás nebudete lovit."
" Tak tedy dobře. Stejně bych z toho nic neměl, kdybych tebe a tvého přítele zabil. Pokud odvedeš dobrou práci, mohl bych pak tvému kamarádovi zajistit i jídlo v jeho vlkodlačí podobě, alespoň budou mít vězni a dezertéři krásnou smrt"
Takeru kývl. Podali si ruce, aby jejich dohodu potvrdili.
" Dobrá jsme domluveni. Teď by sis měl jít odpočinout. Ráno ti sundám obojek a řeknu více o tvé misi. Nepokoušejte se ani jeden dnes utéct, jinak budete tvrdě potrestání."
" Pokud budu moct být s Makotem na pokoji, tak tam celou noc v klidu zůstanu."
Čaroděj kývl na souhlas. Loutka mezitím doléčila Takerovi rány. Poté odešla najít Michaela. Ten během chvilky byl v místnosti.
" Jsem rád, že jsi tu tak rychle. Odveď tady tohohle muže do pokoje a jeho přítele tam taky přiveď. Řekněme, že dneska budou hosty. Takže řekni služkám, aby jim donesly jídlo."
" Jistě pane"
Takeru se vydal za rytířem. Moc si ani nevšímal, jak sídlo vypadá. Přemýšlel nad tím úkolem, co mu dal ten muž. Zjistit informace a zabít vůdce jen kvůli svobodě. Vůbec netušil, jak silný ten vůdce bude. Jestli je to udatný bojovník nebo mocný čaroděj. Co když selže a ten vůdce zabije jeho? Co bude pak z Makotem. Zavrtěl hlavou a všiml si, že se Michael zastavil u dveří pokoje.
" To je zatím tvůj pokoj. Hned ti dojdu pro přítelíčka a taky řeknu služkám o to jídlo. Bud hodný čokl a zůstaň v tom pokoji."
Dřív než stačil na rytíře vyštěknout, za toho čokla, byl už pryč. Naštvaně vešel do pokoje a sekl sebou na postel. Na chvilku zavřel oči. Potřeboval si odpočinout.

3. Kapitola

8. června 2013 v 16:29 | Buffy |  Wolfia

Zatímco byl Makoto skrytý ve stínu lesa blízko hradu, Takeru se k večeru probral. Všiml si, že u mříží stojí dva vojáci. Něco si mezi sebou říkali, ale když uviděli, že je vězeň vzhůru, raději zmlkli. Přemýšleli, jestli jim rozumí.
" Dones mu něco k žrádlu, aby nezdechnul hlady."
" Proč bych pro to měl jít já?"
" Jsem tvůj nadřízený, takže neodmlouvej a běž!"
" Fajn"
Mladší ze stráží někam odešel, zatímco ten starší přišel blíž ke mřížím. Jejich pohledy se setkali.
" Hej ty…Umíš vůbec mluvit?"
Takeru mu neodpověděl. Nehodlal se s ním bavit. Ať si o něm říkají, co chtějí. Třeba bude lepší, když si budou myslet, že neumí mluvit. Pokud si budou myslet, že je nějaký nevzdělaný netvor, mohl by to pak využit k tomu, aby utekl. Nakonec se rozhodl, že m na odpověď zavrčí. K jeho překvapení mu na to strážný skočil.
" Tahat do hradu takovou špínu. Tse"
Strážný se znovu od mříži odtáhnul a opřel se o zeď. Nespouštěl vězně z očí. Jako by čekal, kdy se zvedne a pokusí utéct. Takerua to hodně znervózňovalo a nedařilo se mu ani ho ignorovat. Pořád cítil na sobě ten jeho pohled. Zavřel znovu oči a přemýšlel nad tím, co s ním asi budou dělat. Po chvilce se vrátil mladší strážný, nesl tácek s jídlem. Druhý strážný vytáhl klíče, odemkl celu a pro jistotu vytáhl meč, kdyby se chtěl vězeň rvát. Pomalu oba k němu přešli, ale Takeru jen otevřel oči a podíval se na ně. Nejevil známky odporu, proto přišli až k němu. Starší dal otrokovi meč ke krku, zatímco mladší z těch dvou dal tác před vězně. Michael, strážný z mečem, si k vězni klekl a podíval se mu pořádně do očí. Mladík sjel vězně pohledem
" Zvláštní tvor. Člověk, který se umí měnit na vlka."
" Něčemu takovému se říká vlkodlak, ale podle mě tohle vlkodlak není. Možná proto ho tu mají, aby zjistili co je to zač"
Lyon, ten mladší z dvojice, zajel prsty do svých krátkých zrzavých vlasů. Nikdy o takovém tvorovi, jako je vlkodlak, neslyšel. Pozorně se na muže podíval a ten mu pohled oplatil. Kluka zarazili jeho rudé oči. Raději o krok couvl. Michael si toho všiml a zasmál se.
" Proč se bojíš, pískle? Jediný pohyb a měl by po hlavě"
" I tak…Ty jeho oči jsou děšivé.."
" Děsivé jo? Jsou normální"
I tak to staršímu strážnému nedalo a musel se do těch očí podívat. Byli opravdu zajímavé a hlavně v nich šla poznat divokost. Když se díval do těch očí, měl chuť si tohohle muže, nebo snad zvíře, ochočit. Chytl ho za obojek, odtáhl meč a přiblížil si ho blíže k obličeji. Takeru na něj něco zavrčel, ale jinak byl zatím poslušný, jelikož s tím jak byl zraněný by se moc neubránil. Maximálně by si ještě více ublížil. Ještě chvilku si hleděli do očí, dokud strážný nepustil obojek a nepostavil se. Lyon pochopil, že má odejit první, jelikož si chce druhý muž pohlídat tu bestii, aby se o něco nepokusila. Jakmile byl venku, druhý se vydal za ním. Takeru se o nic nepokusil, dokud se nezavřeli dveře cely. Chvilku přemyšlel, že nemůže jíst jako člověk, jinak by poznali, že není tak blby a divoky jak si myslí. Vrhl se na jídlo jako nějáké divoké zvíře po své kořisti. Jak po očku poznal ti dva na to opravdu skočili, že je jen divoké zvíře. Ten starší se jen zasmál. Poté oba strážní opustili žalář. Když už byl uplně o samotě, sedl si jako civilizovaný člověk a pomalu se pustil do kaše a jednoho krajíce chleba. Znovu se ponořil do myšlenek nad Makotem. Hodně ho štvalo, že neví co s ním je. Co když ho také chytili. Nebo hůř, co když ho zabili. Ve vsteku hodil s prázdnou miskou od kaše. Ta narazila do zdi, jelikož byla z keramiky roztříštila se na několik malinkých kousíčků. Čekal, že ten hluk přiláká strážné, ale nepřišli. Opřel se zády. Náhle se mu do mysli vkradla vzpomínka s jeho setkání se starším strážcem. Původně si myslel, že jsou jeho oči černé jako noc, ale když na sebe hleděli z blízky pár centimentrů, všiml si že jsou hodně tmavě hnědé. Navíc ty jeho blonďaté vlasy, které i v jeho letech byli nádherné. Skoro až bílé. Odhadoval mu, že mu bude kolem 35. Navíc na něm šlo poznat, že je udatný bojovník, který prošel už mnoha bitvami. Musel uznat, že mu docela padl do oka. S takovýmto mužem by se rád utkal v boji jeden na jednoho. Musel se nad těmito novými myšlenkami pousmát.

2. Kapitola

8. června 2013 v 16:27 | Buffy |  Wolfia

Uběhlo půl dne a Makoto byl strachy bez sebe, jelikož se Takeru stále nevracel. Bál se že ho zabili nebo někde leží zraněný. Oblekl se a vzal si Takerův plášť. Zabořil do něj tvář a až pak si ho na sebe hodil. Ve vlkodlaka se proměnit nemohl, jelikož byl den a bylo to moc nebezpečné. Už tak hodlal porušit slib, že zůstane v sídle a schová se, ale Takeru mu také slíbil, že tu do hodiny bude a on nikde. Pomalu vyšel ze sídla a rozhled se. Nikoho v okolí neviděl, proto se po čich vydal po stopě Takera. Naštěstí byl plášť cítit jak po Takerově vlčí i lidské podobě. Pomalu se vydal do lesa. Naštěstí i jako člověk měl sinější čich a sluch. Bohužel jako člověk nebyl tak rychlý. Chvilku mu trvalo než chytl stopu, ale když už jí měl, rychle se rozběhl tím směrem. Po několika metrech se zarazil. Pach Takerovi krve ho zasáhl jako facka. Všiml si i mrtvého lovce, což ho trochu potěšilo, ale i tak pocit že mu musí co nejrychleji pomoct vyhrál. V tohle chvíli mu bylo jedno jestli je nebezpečné se proměnit. Zavrčel a jeho tělo se rychle změnilo na vlkodlačí. Rozběhl se po zaschlé krvavé stopě. U skáli byl za pár minut a ten pohled ho ještě více rozzuřil. Znovu zde bylo mrtvé tělo lovce. I když cítil krev lovců, Takerova byla silnější. Rozhlédl se kolem. Bylo jí tu hodně, takže se museli trochu zdržet. Chvilku čmuchal, dokud si nevšiml koňských kopyt. Museli ho někam odvést, ale zda byl živý nebo už mrtev nevěděl. Jeho vztek se stupňoval. Tolik krve nemohl ztratit z škrábanců. Musel být vážně zraněn. Rozběhl se po stopě koní. Musel se k němu co nejdříve dostat.
Takeru se probudil kolem poledne. Strašně ho bolela hlava a rány. Pomalu si sedl a chvilku počkal, než se mu zaostří zrak. Když už docela viděl, všiml si, že je v nějakém vězení. Sáhl si na krk a ucítil nějaký obojek. Hned mu bylo jasné, že mu potlačuje magii. Podíval se na sebe, aby zjistil, že má jen kalhoty, ale také obvaz na ruce a rameni, stejně tak ucítil obvazy i na nohách. Někdo ho musel ošetřit, ale proč. Proč ho rovnou nezabili. Museli vědět, co jsou to kouzla, když mu přidělali takový obojek. Začal nad tím přemýšlet. Nechal tyhle úvahy a zavřel oči. Začal myslet na Makota a nadávat si za to, že se nezvládl vrátit. Bál se, že se ho Makoto vydá hledat. Bude to pro něj nebezpečné. Tohle nesměl dopustit. Musel utéct a najít svého miláčka dřív než by sem vtrhnul. Kdyby byl ve vězení nějakého malého domku, bylo by to jedno, ale pokud je ve vězení hradu, nikdy se k němu Makoto nedostane, maximálně jako vězeň. Sice by ho pak měl u sebe, ale kdoví co by s nimi chtěli udělat. Rozhodl se postavit, ale rychle zjistil, že to byl blbý nápad. Okamžitě se mu nohy podlomily a on dopadl na zraněné rameno. Měl co dělat, aby nezařval bolestí. Převalil se na záda a podíval se do stropu naštvaně. Chvilku počkal, než ho přestanu alespoň trochu rány bolet a znovu se pokusil postavit. Tentokrát se mu to docela povedlo. Opřel se tělem o chladnou zeď. Pak ho napadlo, že by si mohl o zeď schladit rameno, které ho hrozně bolelo a štípalo. Nakonec chladná zeď pomohla i přes obvaz ránu zchladila a bolest o něco ustoupila. Povzdychl si a pomalu opíraje se o zeď šel až k mřížím. Opřel se o ně zdravým ramenem a podíval se ven. Nikoho neviděl, což mu přišlo divné. Že by ho vážně nikdo nehlídal?
Sevřel jednu z mříží a pokusil se jí vyrvat. Nečekal úspěch, jak už kvůli zraněním, tak kvůli toho že to bylo jako by se o něco takového pokusil mravenec. Pořád nikdo nepřicházel, proto vymýšlel jak by utekl. Kdyby mohl použít svou sílu, mohl by něco udělat. Zkusil ještě několik tyčí, dokud neobjevil jednu trochu uvolněnou. Kdyby jí vyndal, dokázal by se protáhnout a utéct. Zatím co přemýšlel, nohy ho pomalu zradili a on sjel zády po mřížích zase na zem. Uvědomil si, že takhle by stejně daleko neutekl. Nejspíše proto nebyl hlídaný. Není schopný kamkoliv utéct. Pomalu se doplazil do rohu místnosti, aby své rány trochu schladil. Byl poměrně hladový a ospalý, proto se rozhodl odpočinout si, aby alespoň jednu věc utišil. Netrvalo to dlouho a usnul.

1. Kapitola

8. června 2013 v 16:26 | Buffy |  Wolfia

Černý vlk ležel v trávě a odpočíval. Čekal na svého milence už dvě hodiny, ale mu to nevadilo. Nakonec ale odpočinek přešel pomalu do spánku. Ani si nevšimnul, že se k němu přiblížil bílý vlkodlak. Lehl si k němu a pozoroval ho. Byl o něj větší než jeho přítel, takže ho svým tělem skoro obtočil. Přitiskl k němu své tělo a otřel se hlavou o jeho. To vlka probralo a podíval se na něj. Jako první se proměnil vlkodlak, až pak vlk. Černovlasý muž si hned sundal plášť a přehodil ho přes svého bělovlasého společníka. Ironii v tomhle vztahu bylo, že černovlasý muž byl ten dominantní.
" Doufám, že byl lov úspěšný"
" Ano byl…Avšak pokusil jsem se krotit. Nechci na sebe moc upozorňovat"
" Dobře…Snad tě nikdo neviděl."
" Určitě ne…Takeru"
Makoto se zabalil do pláště, postavil se a obejmul Takera kolem krku. Ten mu hned věnoval dlouhý polibek. Takeru vzal milence do náruče a nesl ho do sídla. Kluk se u něj uvelebil a zavřel oči. Byl z lovu hodně utahaný, proto si chtěl alespoň na chvilku odpočinout. Nakonec v jeho náruči usnul, což zvěromága pobavilo. Dovedl ho do sídla a hned zamířil do jejich pokoje, kde ho uložil do postele. Chvilku přemýšlel, jestli si k němu jít lehnout. Nahnul se k němu, aby ho políbil, avšak kluk ho obejmul kolem krku a stáhl k sobě do postele. Tím vyřešil otázku, kterou si Takeru kladl. Mladík se k němu přitulil jako štěně a spal dál. Takeru se znovu pousmál a políbil ho do vlasů. Byl tak rád, že se mu v pořádku vrátil. Bude otázka času, kdy budou jeho lovy moc nebezpečné. Měl by chodit s ním, ale není tak rychlý jako jeho přítel. Pokud by po nich šli lovci, asi by jim utekl, ale měl by s tím dost velký problém. Musel se naučit lépe vlčí podobu ovládat. Přeměňoval se jen proto, aby si ho milenec nespletl s kořistí a nenapadl ho. Nezvládl by se ubránit vlkodlaku, byl moc silný. Proto obvykle ležel někde v lese a na Makota čekal. Zatím co ho hladil po zádech a přemýšlel nad tréningem, Makoto se probudil a tiše ho pozoroval. Nakonec promluvil a tím Takera vytrhl z myšlenek.
" Nad čím přemýšlíš?"
" Ale..Nad tím, že bych se vlčí podobu naučil ovládat. Třeba bych s tebou pak někdy mohl jít na lov."
" Ty chceš jít semnou na lov?...No já nevím jestli je to dobrý nápad"
" Makoto o tomhle diskutovat nebudu. Je otázka času kdy si ta vesnice najme lovce. Nechci jen čekat v lese a čekat jestli přijdeš nebo ne. Pokud by se ti něco stalo, já bych se to nedozvěděl. Pak bych marně čekal, kdy se vrátíš."
" Já vím, ale já jim dokážu utéct. Ty tu podobu zatím moc neovládáš."
Takeru se pomalu postavil, aby přešel k oknu. U něj se zastavil a zahleděl se ven. Makoto ho pozoroval, ale nakonec se zvedl, přešel k němu a ze zadu ho obejmul. Jelikož plášť nechal na posteli, přitiskl se k jeho zádům nahou hrudí. Muž, jemuž mohlo být tak 27 na něj natočil hlavu. Pak se v jeho náruči otočil, aby byl k němu čelem a také ho obejmul. Prsty sjel po jeho zádech a nakonec ho rukou pohladil i po zadečku, což donutil Makota zavrtět se. Nakonec se mu muž vrhnul na krk a začal ho na něm líbat. Donutil ho zacouvat na postel a tam kluka povalil, nechal jeho krk a podíval se do jeho světle zelených očí. Vlkodlak ho obejmul kolem krku a zuřivě začal líbat. Zvěromág mu polibky začal oplácet a jednou rukou mu přejel po hrudi a zastavil se na podbříšku. Nemusel se ani dívat, aby ucítil že je vzrušený a touží po jeho těle, proto se mu rozhodl vyhovět. Trochu se od něj odtáhl. Začal si sundávat košili. Kluk přejel prsty po hrudi svého semeho a prsty se zastavil až u kalhot, kde ho pohladil v rozkroku, což muže nabudilo k vzrušenosti. Chtěl si rozepnout kalhoty, ale Makoto ho zadržel a vyděšeně se odtáhl. Hodil přes sebe plášť a doběhl k oknu. Takera tím hodně překvapil.
" Děje se něco?"
" Jsou tu nějací lidé."
" Cože?"
Takeru se okamžitě zvedl, přehodil přes sebe košili a došel k oknu, aby se podíval ven. Opravdu tam bylo několik lidí a Takerovi bylo jasné, že jsou to lovci. Tiše zaklel a obejmul třesoucího Makota.
" Neboj se. Já tě nedám nějakým lidským pitomcům, miláčku. Teď mě poslouchej. Zůstaneš tady. Já je proměním a vylákám dál od sídla. Jak se vrátím, přesuneme se jinam, kde už nás nenajdou. Ano?"
" Ale co když se ti něco stane? Přeci jen nejsi zvyklý něco ve vlkovi dělat!"
Takeru si všiml, že klukovi stékají slzy. Falešně se pousmál, aby ho uklidnil. Popravdě sám nevěděl, jestli to vládne. Nechtěl, aby se musel Makoto strachovat. Otřel mu slzy a políbil do vlasů.
" Do hodiny se vrátím, slibuji. Ty se pro jistotu schovej, kdyby náhodou nebyli všichni tak blbý a chtěli jít dál. Běž se schovat hned."
Odstrčil jemně Makota od sebe a v tu chvíli už před ním stal černý vlk. Zahleděl se svými rudýma očima do těch Makatovích. Chtěl ho zarazit, ale vlk se rozběhl ven. Klukovi nezbylo nic jiného, než se schovat. Černý vlk vyběhl z hlavních dveří a hned srazil na zem dva lovce. Okamžitě pelášil do lesa, ale jelikož nebyl zvyklý na pohyb ve své zvířecí podob, měl dost problém. Ulevilo se mu, když slyšel muže, jak na sebe lovci řvou, ať jdou za ním. Poddal se plně instinktům vlka, aby ho nechytili tak snadno. Na chvilku se bohužel zamyslel a to se mu stalo osudným. Před ním se objevili dva lovci. Střelili po něm šípy. Jeden mu projel do poloviny své délky do nohy a druhý se mu zaryl do ramene na druhé straně, než první. Vlk se skutálel na zem a zakňučel. Pokusil si šíp vytrhnout z nohy, ale lovec ho silně kopl do čumáku, takže znovu zakňučel a schoulil se do klubíčka.
" Hloupej čokl"
" Ale na vlka je pořádně velkej. Hele za jeho kožich by jsme mohli trhnout dost peněz."
" To máš pravdu. Podej mi dýku at ho můžu stáhnout"
Jeden vytahl dýku a podal jí druhému lovci. Toho Takeru využil. I přes zranění změnil svou podobu do lidské, popadl nůž a podřízl jednom lovci krk. Lovci byli ještě chvíli zaražení tím co se stalo, což dalo Takerevi možnost rozběhnout se pryč. Když bežel pryč, povedlo se mu z ramene vyrvat šíp, i když dost zařval bolestí, čímž probral lovce a ti se vydali za ním. Takeru doběhl až ke skále a to pro něj byl konec. Pochyboval, že s prostřelenou ruku a ramenem. Opřel se zády o skálu a pozoroval blížící se lovce. Bylo jich pět, což byla až moc velká přesila na to že byl zraněn. Rozhodl se, že se jím i tak postaví. Zkousl dýku a proměnil se na vlka. Musel se pořádně odrazit od zadních nohou, aby nemusel zatěžovat přední. Dopadl na jednoho lovce. Jelikož byl o hodně větší než normální vlk, navíc o hodně těžší, ozvalo se křupnutí žeber, ale i zakňučení vlka, jelikož dopadl na přední tlapy, které se mu hned podlomily a on tak svým tělem rozdrtil lovce úplně. Ostatní na nic nečekali. Dva vytáhli dýky a další dva provazy. Takeru to vzdal. Strašně ho boleli rány a pomalu zjišťoval, že má asi zlomený nos. Nechal do sebe zarazit dýky, které mu měli znemožnit další pohyb. Poté byl pevně svázán. Úplně se jim odevzdal, proklínaje se, že nedodrží slib. Najednou se mu do žil vlila nová síla. Makoto. Nesměl ho nechat o samotě. Slíbil mu, že se do hodiny vrátí. Ale ať se snažil jakkoliv, nakonec se zmohl jen na ukousnutí nohy jednomu z lovců. Jeho tlama se zalila krví. Obvykle by jí vyplivnul, jelikož mu nechutnala, ale nyní v zápalu boje to pro něj bylo něco, co ho nutilo se nevzdávat. Jeho vlčí instinkty přebírali moc. Začal sebou i přes bolest škubat. Vrčení se mísilo s kňučením. Zoufale chtěl utéct, ale uzemnila ho bota do hlavy. Zatemnilo se mu před očima a on ztratil vědomí. Jeho tělo se samo proměnilo do lidského. Lovci se rozhodli nechat ho žít. Mohl by vydělat dost peněž.

Úvod Wolfia

8. června 2013 v 16:25 | Buffy |  Wolfia

Máme tu novou povídku
Znovu jde o homosexualní povídku,ale už připravuji i hetero povídky ^^
Ale důležitá věc. V tehle povídce se sexuální scény neobjeví. Možná náznaky, ale akce ne. Takže nepotřebuje upozornit na věkovou hranici. Tak doufám že vás nebude nudit.

Příběh se točí okolo Makota a Takerua.
Makoto je 18-ti letý sirotek. Své rodiče nikdy nepoznal. Bylo mu řečeno, že zemřeli pod rukama banditů, ale byla to lež. Pocházel s hrdého rodu vlkodlaků, jenže o tom nevěděl. Poprvé se přeměnil ve svých sedmnácti při čemž zabil své pěstouny. Když se vrátil do lidské podoby a uviděl, co udělal a musel utéct. Při své cestě potkal Takerua. Takeru je 27-mi letý bojovník, který se učil magii. Rozhodli se, že budou cestovat spolu, ale Makoto mu zatajil to, že je vlkodlakem a to jeden úplněk málem stálo Takerua život. Proto se rozhodl, že se naučí magii zvěromágu, což se mu povedlo a on se tak naučil měnit ve vlka. Po čase Makoto zjistil, že se může měnit i bez úplňku, jenže se vždy stával jen divokým zvířetem.

Inspiraci mám ze Siriuse Blacka a Remuse Lupina ^^
Jinak se kdyžtak omlouvam za chyby a nesmysli...ale nemám betu, která by to opravovala