Test

5. února 2015 v 22:18 | Buffy
Upozornění: Tohle je zatím kostra celého příběhu. Vzhled postav ještě nemám promyšlený...Jména nejspíše ještě změním...Chyby a nelogiku vět jsem zatím neřešila :3 Dávam to sem, aby jste posoudily, zda má smysl tenhle příběh rozvinout a vymyslet mu konec...nebo má rovnou navštívit koš xD


Muž nervózně přešlapoval halou. Všechny pokusy o jeho uklidnění selhali. Byl to výjmečný den, avšak velmi se strachoval. Trvalo to příliš dlouho. Co když se dítě narodí mrtvé, či jeho žena nepřežije porod. Nebo snad porod nepřežije ani jeho milovaná, ani jeho potomek. Tyto myšlenky sužovali jeho mysl. Byla to těžká doba. Od doby co se v lesích objevil strašlivý démon sužovali vesnici podivné síly. V posledních měsících jakýkoliv pokus o dítě skončil tragedii. Buď se matce stala nehoda, nebo se dítě narodilo mrtvé. Naposledy se dítě narodilo živé před dvěma měsíci, ale matka zemřela a otce zabil jeho vlastní kůň. Po měsíci dítě záhadně zmizelo v lese. Vesnici se šířilo zoufalství. Mnoho lidí se raději oběsilo, než aby museli trpět. A pak tu uslyšel. Domem se rozlehl dětský pláč, dítě žilo!
Okamžitě vyrazil vběhl do pokoje. Jeho žena byla nesmírně unavená, ale žila. Ale stačil jediný pohled na jeho malinkou holčičku a všechny obavy byli pryč. Zoufalství, které do tehle chvíle pociťoval bylo náhle pryč. Nevěděl jak, ale tušil, že díky tomuto zázraku bude vše lepší a měl pravdu.

Od doby, co se narodila Amy napjatá atmosféra ve vesnici zmizela. Konečně tu byla znovu naděje. Všichni pocítili, že ta záhadná kletba, zda by se to tak dalo nazvat, byla pryč. Avšak změnila se atmosféra v lese. Tenhle zázrak něco nebo někoho naštval. I když se nyní lidé cítili bezpečně ve vesnici, cítili nebezpečí v lese. Ten kdo vešel do lesa, už se nikdy nevrátil. Tyhle mizení donutili vesničany neopouštět vesnici. Nikdo se do lesa neodvážil, avšak ani nemusel. I když byla nyní vesnice odříznuta od světa, neměla se špatně. Měli dostatek všeho. I když se to nezdálo z jejich věznitele se stal jejich ochránce. Sice nikomu nedovolil opustit vesnici, ale také nedovolil, aby se do vesnice dostala válka, která zuřila za hranicemi lesa. Vesničané si rychle na mír zvykli. Sice už nikdy neobjeví svět, ale zase budou žít poklidný a snad i dlouhý život.

Po deset let šel takhle život. Nikdo si nestěžoval. I kdyby s tím někdo měl problém, raději by ze strachu držel jazyk za zuby. Jak vesničané poznali, Amy byla opravdu zvláštní dítě. Jedinný její úsměv dokázal rozehnat všechny chmůry, které člověka sužovali. Byl milá, obětavá a vždy každého rozveselila ať už chtěl nebo ne. Právě díky ní vesničanům nevadilo nemoct opustit vesnici. Vedle ní měl každý pocit, že by pro ní klidně obětoval život. Pár lidí dokonce věřilo, že je snad dívenka převtělená bohyně, jelikož nedokázali uvěřit, že by smrtelník měl tak čisté srdce. Avšak právě takové lidi nejvíce postihovalo nebezpečí.
I přesto, že jí vždy hlídali jako poklad, stala se obrovská nehoda.

Už od rána bylo cítit ve vzduchu nepříjemné napětí. Blížila se pořádná bouřka a lidé se snažili rychle co nejlepe zabezpečit svůj majetek. Dobytek, který byl zvyklý zůstavat i přes noc venku okamžitě zaháněli do stodol. Snažili se posbírat co nejvíce úrody, aby nepřišlo úplně vše vniveč. Amy seděla na kraji studny a pozorovala vesničany při práci. Sice chtěla pomoct, ale bylo jí řečeno, ať si s tím nedělá těžkou hlavu. Na náladě ani nepřidalo, jelikož i v lese vládlo napětí, ale ne jen ze strany netvora, ale i lesní zvěře. Jeden divočák dokonce vběhl do prostředka města hledajíc bezpečný úkryt, nakonec ale našel jen smrt, jelikož začal být agresivní a lidé se báli, že někomu ublíží. A pak to přišlo. Na zemi se začali objevovat kapky dešťě. Nikdo neměl ani čas ukončit práci a schovat se. Během chvilky začalo lít jako z konve. Všichni se běželi schovat a zachránit co nejvíce.
Amy ale jen seděla a pozorovala déšť. Nebyt její matky, která jí chytla za ruku a táhla domů, nejspíše by na dešti zůstala. Doma se Amy usušila a sedla ke krbu, kde se zrovna vařil čaj. Když tak pozorovala oheň přikradl se k ní její pes Rusty a olíznul jí tvař, pak vesele zaštěkal.
"Podívejme se....zbabělec nám konečně vylezl z pod postele." poznamenal otec dívky když psa spatřil. Už od rána byl Rusty pod postelí a nehodlal vylést ani na jídlo.
"Ahoj" usmála se Amy na psa a začala ho drbat za uchem. Ten jen spokojeně zaštěkal a obtočil své tělo kolem dívky, aby k jejímu zahřátí přispěl.

Mohlo být kolem půlnoci, když z ničeho nic Rusty začal ˇštěkat na okno. Probudil tak Amy, která se zvedla z postele a došla k němu.
"Co se děje, Rusty?" chtěla ho pohladit, aby ho uklidnila, ale pes její ruce uhnul, proběhnul na druhou stranu pokoje a začal zuřivě škrábat na dveře. "Co se děje chlapče? Chceš jít ven?" otevřela mu dveře a pes vyběhl z pokoje. Amy také vyšla ze dveří a následovala psa. U hlavních dveří jí čekalo nemile překvapení. Dveře byli otevřené a nic psovi nebránilo z nich vyběhnout.
"Rusty počkej! Ven nesmíš!" aniž by si uvědomila, že by neměla chodit ven, popadla dívka z věšáků plášť, hodila ho v rychlosti na sebe a vyběhla ven. Sice strašlivá bouřka ustala, ale stále hodně pršelo. Amy se venku rozhlédla a spatřila jak její mazlíček míří k lesu.
"Ne Rusty! Počkej!" zařvala na něj, ale déšť její hlas utlumil. Aniž by si uvědomovala co dělá, rozběhla se za Rustym. Uvědomila si, že dělá špatnou věc, až když se ocitla v lese. Zastavila se a vystrašeně se podívala okolo sebe. Chtěla se rychle vyjít z lesa, když i přes hlasitost deště uslyšela bolestné zakňučení. "Rusty?!" zmateně se podívala před sebe, ale nikde ho neviděla. Pak se znovu podívala k vesnici, ale druhé zaskučení o dost hlasitější jí donutilo jít v před. Nemohla Rustyho jen tak opustit. Měla ho už od dětství. Byl jejím nejlepším přítelem...rodinou. Nemohla ho prostě nechat v lese svém osudu. Chtěla se rozběhnout směrem odkud zakňučení zazněl, jenže jí na blátě uklouzla noha. Naneštěstí byla až moc blízko okraje srázu. Během chvilky se začala kutálet dolů. Okamžitě jí v mysli vyskočila omluva rodičům. Tohle nemohla přežít. Svah byl moc prudký a plný stromů a kamenů. Zatmělo se jí před očima, když narazila hlavou na kámen. Nebyla ani v půlce, když ztratila vědomí. Dolů se už jen dokutálelo bezvládné tělo.

Ráno byla celá vesnice na nohou. Amy byla pryč. Vesničané jí začali všude hledat. Sice už déšť ustal, ale stihl ještě smýt dívčiny stopy. Matka šokem omdlela. Zatím co se o ní vesničanky starali, začal otec sjednocovat bojovníky a začai prohledávat vesnici. To že utekla do lesa je napadlo až ve chvíli, když z lesa vyběhl zraněný Rusty držící v tlamě kus zakrváceného pláště, který bezpochyby patřil Amy. Byl to pro všechny naprostý šok, avšak strach o své dítě donutilo muže překonat strach z démona a vydal se do lesa. Několik mužů šlo s ním. Pokud je možno Amy zachránit klidně se démonovi postaví. Netrvalo dlouho a našli sráz, kde dívka sklouzla. Poznali to podle poškozeného terénu, takže usoudili, že musela dívka sklouznout. Rychard s všiml dole pohybu. Na nic nečekal a okamžitě začal hledat bezpečnější cestu dolů. Sice šlo o čas, ale tím, že by se zranil nebo zabil by svému dítěti nepomohl. Naštěstí netrvalo dlouho najít cestu dolů. Když se dostal ke své dceři, sotva dýchala. Okamžitě ze sebe strhl plášť a zabalil jí do něj. V tom spěchu si ani nevšimli, že je z bezpečné vzdálenosti někdo pozoruje. Ohromný tvor sledoval jak se snaží dívku zachránit. Mohli se snažit jak chtěli, ale tvor viděl pravdu. Dívce pomalu vyprchával z těla život. Rozevřel tlapu a odhalil tak čistě bílou kuličku, její duši. Nikdy v životě neviděl tak čistou duši. Ani ti nejčistější andělé nemají tak světlou duši. Jak tak pozoroval duši, ozval se v něm pocit, který nikdy nepoznal. Výčitky. To on vylákal psa do lesa, to on ho pak zranil, aby svým kňučením přivolal dívku blíž. Avšak chtěl dívku zničit dřív, než se vyplní proroctví v němž právě ona měla být jeho zkázou. Nemohl. Pohled na umírající Amy v něm něco zlomil a to něco ho nyní nutilo vstoupit do vesnice a vrátit dívence duši. Sam sobě se v ten okamžik vysmál. Démon s emocemi nebyl o nic lepší než obyčejný člověk.
 

New Queen of Black Dragonflight

5. prosince 2013 v 18:38 | Buffy
Tenhle obsah je zkrácena verze našeho příběhu, který jsme vymyslely ve wow s přáteli před asi 3-4 lety ( pozn. k obrázku: Mytsuomi má bílé vlasy). Pokud mám nějaké názvy špatně tak se hluboce omlouvám


Prolog

3. listopadu 2013 v 20:39 | Buffy |  Tesák smrti
V tomhle ročním období byl les obalený sněžnou pokrývkou. Místy byli ve sněhu vidět stopy lesních obyvatel, ale lidské stopy zde nebyli, až na jedny. Nemohlo mu být více než deset let. Blonďaté vlasy vlály ve studeném větru, který ho nutil zastavit a zachumlat se do kožešinového kabátu. Byl už vyhladovělí a unavený, jenže kdyby usnul, nejspíše by se už neprobudil. Avšak spánek byl tak lákavý. Pokusil se s posledních sil znovu zvednout, ale nohy ho zradili. Svalil se do studeného sněhu a pomalu zavíral své unavené oči. Už ani zima, kterou pocítil, ho nedokázala probrat. Ponořil se do říše snů. Zdálo se mu o matce a otci. Celý vyděšení ho hledali po lese, ale marně. Byl moc daleko a začínající bouře znemožňovala další hledání. Brzy, plní žalu, museli své hledaní vzdát. Zatímco on místo chladu sněhu pocítil příjemné teplo. Zvědavost ho donutila probudit se, aby zjistil, že leží na něčem chlupatém. Obklopovalo to celé jeho tělo jako had. Podíval se nahoru, aby spatřil vlkovi podobnou hlavu, jenže to vlk být nemohl. Těsně u čumáku měl dva vousky jako kapr, ale byli o něco delší. Na hlavě se mu tyčily dva srnčí rohy. Tvor se na něj podíval, což chlapce ohromilo. Jedno oko bylo rudé jako krev, ale druhé bylo světle zelené jako smaragd. Sice tušil, že tohle zvíře nebude obyčejné, ale i přesto necítil strach. " Jsem tak ráda, že ses probudil. Netušila jsem, jak dlouho jsi v tom sněhu ležel. Co jsi vůbec dělal tak daleko v lese?" hlas tvora byl tak překrásný, že by ho nedokázal popsat slovy. Ani ho nepřekvapilo, že dokáže mluvit. " Ztratil jsem se" samotného ho překvapilo, jak sebejistě to řekl. Více se zachumlal do kožichu, překvapen jak je hebký. " Dítě jako ty by se nemělo toulat po lese. Máš domov a rodinu?" " Ano. Žiju s maminkou a tatínkem na kraji lesa ve hradě" " Jak se vůbec jmenuješ, maličký?" když chtěl odpovědět, vlčí hlava mu zmizela ze zorného pole. Když se znovu objevila, něco mu podala. Jak poznal, že je to jídlo pořádně mu zakručelo v břiše, což pobavilo jeho zachránkyni. I přes ohromný hlad jedl pomalu. Nechtěl, aby mu bylo špatně. Jakoby jeho otázku vycítila. " Tohle co jíš je jelení maso. Tušila jsem, že by ti nechutnalo syrové, tak jsem ho trochu opekla, nebo jak tomu vy lidé říkáte. Až se najíš, vezmu tě domů. Určitě tvá rodina musí mít strach." Chlapec kývl hlavou a poté si vzpomněl na otázku, kterou mu položila. Polkl sousto a podíval se jí do očí. " Jmenuji se Akiro." " Máš krásné jméno, Akiro, já jsem Kyu. Dračí vlk...nebo vlčí drak, jak budeš chtít. Jsem prostě kříženec." " Drak?" " Ach ano." tvor ho pustil s jemného sevření. Postavil se a odhalil tak hadovité tělo. Konečně si kluk všiml znaku draka. Na zádech měl blanitá křídla, ocas nebyl vlčí, ale dračí a tlapy také. Šupiny neměla ani na kousíčku svého těla. Celé tělo od čumáku až po špičku ocasu pokrývala sněhobílá srst. Vypadala tak překrásně. Nemohl uvěřit, že něco tak překrásného vůbec existuje. Kříženec si znovu lehnul. Nabízel mu tak, aby si na něj nasedl. Chlapec na chvilku zaváhal, ale strach ho brzy opustil a on se vyšplhal na její hřbet. Kyu se postavila a zamířila k vchodu svého doupěte. Akiro si až teď uvědomil, že byli v jeskyni. Nebyla zase tak veliká na takového tvora, jakým byla Kyu. Jeskyně byla poměrně malá, navíc stalagmity a stalaktity jeskyni ještě více zužovaly. " Ty tady žiješ? Je tu strašně málo místa. Navíc někdo tak majestátní by si zasloužil lepší místo." " Mluvíš jako dospělí, maličký Akiro. Ja jsem spokojená s tím, jak žiju. A ráda pomáhám těm, kteří to potřebují, proto bych nemohla žít jinde než v přírodě. Protože jen když jsem venku mohu lidem více pomoci než když bych byla zavřena v domě nebo snad v hradu." Vyšla ven a otočila hlavu na něj. " Teď dost povídání. Připrav se na nejlepší zážitek tvého života." Počkala, až se chlapec pořádně připraví. Když už se pevně držel její srsti, roztáhla svá křídla, přikrčila se a pořádně se odrazila. Během okamžiku se tvor ocitl ve vzduchu. Mávl křídly a tak se dostala nad stromy. Vyletěla co nejvýše a rozhlížela se kolem, dokud nezahlédla to, co hledala. Zatím jí domek připomínal jen dětskou hračku, ale i tak alespoň věděla, kterým směrem letět. Akiro cestou nepromluvil, až moc si let užíval. Bylo to něco neuvěřitelného. Ani si neuvědomil, že se chystá tvor přistát, všiml si toho, až zvíře zaplulo mezi stromy a přistálo ve sněhu. Znovu si lehnula, aby umožnila chlapci slézt. " Ty semnou nepůjdeš domů? Přeci jen bych chtěl rodičům ukázat svou zachránkyni" " Poslouchej Akiro, byla bych ti vděčná, kdybys o mě nikomu neříkal. Víš, lidé jsou zvyklý na vlky a draky...jenže kříženec jako já nepatří nikam...To je bohužel můj úděl. Ale tohle pochopíš, až budeš starší...Sbohem Akiro a dávej na sebe pozor." Než jí stihnul chlapec zastavit znovu vzlétla a máchnutím ocasu smetla stopy její přítomnosti. Než si chlapec stihl uvědomit, co se stalo, byl už tvor pryč. Jednu věc si vzal k srdci. Až bude velký, bude chtít pomáhat jako tento tvor. To byl jeho nový dětský sen.
 


1. Kapitola

9. října 2013 v 18:39 | Buffy |  Dragon Totem
Mladý anděl se procházel po lese a užíval si klidu. Mezi anděly se poslední dobou cítil mizerně. Otec chtěl, aby si našel nějakou andělí dámu a založil rodinu. Jenže ať hledal, jak chtěl, nedokázal najít tu pravou. Všechny pro něj byli tak stejné. Proto se rozhodl na chvilku svou říši opustit. Chvilku bude v lese, kde zklidní svou mysl. Když jí bude mít čistou, možná se mu bude lépe uvažovat. Na chvilku se zastavil. Nevěděl proč, ale zaujal ho podivný havran. Oči černé jako uhel se zadívali do andělských modrých očí připomínajících moře. Malý tvoreček roztáhl své křídla a rozletěl se.
" Počkej!..." naléhal anděl, ale pták ho neposlechl. Nezbývalo mu nic jiného než se vydat za svým novým průvodcem. Když tvora následoval, nemyslel na nic jiného než tohoto záhadného tvora, který ho tak přitahoval, následovat. Dokonce si ani neuvědomoval čas. Vedl ho snad průvodce pouhých pár minut nebo celé hodiny?
Následoval ho až na louku. Všiml si v prostředku totemu. A právě k tomu havran letěl. Chvilku se nad tím zamyslel, jestli je to dobrý nápad. Jenže totem ho něčím k sobě lákal. Nemusel nad tím přemýšlet dlouho nohy ho sami začali vést k totemu. Připadalo mu to jako věčnost, než k podivné ze dřeva vyrobené soše přišel. Byla třikrát větší než on. Chvilku ho pozoroval. Dřevěná socha měla podobu draka s roztaženými křídly. Ocas měl položený okolo nohou. Hlava byla natočena opačným směrem, než přišel anděl a v tlapách svíral rudý diamant velký jako andělova hlava. Byl tak nádherný. Měl chuť se ho dotknout. Na chvilku ho vzít do ruky. Nakonec se jeho myšlenky uchýlili ke krádeži. Okamžitě ucouvl zděšenou tou myšlenkou. On, anděl symbolem dobra, přemýšlel nad krádeží. Raději se podíval směrem, kam se díval drak. Stála tam dívka oblečena do nadherných modrých šatu, jako by to byl princezna. Zahleděli si na něj dvě jantarově zbarvené oči. Další věc, která ho překvapila, byli dlouhé, tmavě modré vlasy, které měla rozpuštěné. Pomalu šla k němu a něco říkala, ale jejím slovům nerozuměl. Zdála se tak vzdálena a nesrozumitelná, ale přesto naléhavá. Zdálo se mu, že o něco žádá. Když se přiblížila, všiml si v jejich očích slz. Byla od něj jen pár kroků, když konečně uslyšel dvě slova, kterým rozuměl. Dívka ho žádala o pomoc! Než se stihl zeptat, co se stalo, sundala si dívka z krku zlatý náhrdelník, ve kterém byl stejný rudý diamant. U něj měl ale pocit smutku a trápení. Najednou se dívčina ruka zarazila. Zlatý náhrdelník jí vypadl z ruky a dopadl na zem. Modré oči sledovali náhrdelník jako by ho na chvíli zhypnotizoval. Když ho náhrdelník přestal nutit pozorovat ho, zvedl oči aby se podíval na dívka. Místo ní se na něj díval obrovský drak. Rozevřela se hromná tlama a mladý anděl už jen ucítil, jak ho obklopilo temno dračího chřtánu.

Anděl se šokem probudil. Tak živý sen nikdy nezažil. Bylo to všechno tak skutečné. Pomalu se posadil. Vůbec ten sen nechápal, ale až teď si uvědomoval, že dračí hlava byla úplně stejná jako ta od sochy. Že by ta socha ožila?
Zatřepal hlavou. Byl to jen sen. Nemohlo to být skutečné. Lesem kterým procházel ve snu dobře znal, ale nikdy si nevšiml že by vedl k louce s totemem. Rozhodl se, pokusit se tu tajemnou louku s totemem najít. Chtěl se ujistit, že to byl jen pouhý sen. Obvykle by takové sny nechal plavat, jenže tenhle ho zaujal. Hlavně ho zaujala ta dívka. Kdyby to nebyl sen, možná by dívku znovu potkal. Tentokrát by snad jejím slovům rozuměl. Možná by jí dokázal pomoc. Přeci jen byl anděl, ti vždy pomáhali všem, co to potřebovali. Navíc její jantarové oči a vlasy barvy modři v něm vyvolali zvláštní pocity. Měl pocit, že jí musí chránit před celým světem. I když jí neznal a vůbec nevěděl jestli existovala a nebyla jen výplodem jeho fantazie, i přesto by pro ní obětoval život. Rozhodl se vydat do toho lesa. Musel zjistit pravdu. Proto se okamžitě vydal do lesa. Pro jistotu se v lese díval po stromech, jestli náhodou neuvidí onoho havrana. Jak čekal, nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Pokusil se vzpomenout si na cestu na louku. Jenže to nedokázal. Ve snu se nechal řídit havranem. Jenže ho napadlo něco jiného. Sice tu nebyl havran, avšak stejně jako pták, mohl létat. Zastavil se na místě, kde nebylo moc stromů, aby mohl vzlétnout nad les.Opatrně roztáhl svá bělostně bílá křídla. Odrazil se od země. Křídly jednou mávnul a dostal se nad špičky stromů. Jenže i z této pozice neviděl žádnou louku ani obrovskou dračí sochu. Moc si přál najít jí. Hlavně toužil po tom spatřit znovu dívku. Vzlétl o něco výš, aby měl lepší rozhled. Ale stále nic neviděl. Něco mu napovídalo zavřít oči a nechat se unášet větrem. Poslechl tohle tušení. Zavřel oči, mávl křídly a poté je narovnal, aby je nesl vítr za jeho nejspíše vysněným totemem. Po chvilce nápad zavrhnul. Zastavil se a otevřel oči. Ucítil ostré bodnutí v hlavě, ale po chvilce byla bolest pryč. Jakoby mu někdo do hlavy vrazil dýku a dřív než mohl umřít, mu ránu znovu vyléčili. Zatřepal hlavou a podíval se pod sebe, aby spatřil to co tak hledal. Důvodem, proč nemohl vysněné místo najít, bylo to, že mohutná dračí socha se proměnila v obří strom. Jediné co mu prozrazovalo, že jde o sochu ze snu byla hlava a tlapy které svíraly drahokam, tedy měli svírat. Drahokam byl pryč. Bylo to pro něj zvláštní vidět úplně jiný obraz toho samého místa jako ve snu. Louku nahradily stromy a keře. Přistál před stromem, který byl i s větvemi nyní tak pětkrát větší než on. by uslyšel jak něho vztekle krákají havrani. Bylo jich minimálně deset. Všechny černé oči se na něj upřeli jako by ho jen pohledem chtěli zabít. Dokud jeden z nich nepřistál anděli na rameno. Byl to ten ze snu. Byl si tím naprosto jistý. Podíval se na dračí strom a všiml si, že se hlava tentokrát dívá na něj. Automaticky se otočil směrem, kde viděl dívku. Bohužel jeho vysněná dívka na tom místě nestála. Pokusil se podívat všemi směry, ale nikde nebyla. Povzdychl si a znovu se zadíval na strom. Věděl, že dračí totem i modrou obludu viděl ve snu, ale i přesto se mu oba dva zdáli hodně povědomí. Jako by je už někdy viděl ve skutečnosti. Zatřepal hlavou a v tu chvíli ho havran něžně klovnul do ucha.
" Copak se děje, havránku?"
Ani odpověď nečekal a přesto jí dostal. Havran sletěl na zem. Kluk si uvědomil, že přesně v tomhle místě upustila dívka svůj přívěsek. Začal svou nožičkou hrabat do země a naznačovat mu, že by se sem měl podívat. Kluk si klekl k havranovi. Ten mu uhnul z cesty a nechal ho hádat. Bylo to těžké, jelikož byla hlína tvrdá a vysušená, ale nakonec se dostal k řetězu přívěsku. Hodně ho to překvapilo. Když hrabal pomocí větví hlouběji, přemýšlel, jak je možné, že rudý drahokam ukradli, ale přívěsek nechali. Přeci jen obsahoval stejný kousek diamantu a přitom byl přívěsek ze zlata. Podařilo se mu vytáhnout celý náhrdelník a podíval se na něj. Všiml si že je vzadu něco vyryté. Pokusil se co nejlépe vyčistit nápis. Pak jen přečetl " For my love, Alexander" Anděla to překvapilo. Jeho jméno bylo také Alexander. Dole si všiml podpisu " Lady Nyoko"
Najednou před sebou viděl opět dívku. Její slova tentokrát dávala smysl.
" Vem si ho Alexi, dříve než bude pozdě! Prosím. Ochrání tě to!" dřív než si stihl vzít náramek, ucítil bodnutí v srdci. Podíval se na svou hruď, všiml si, že z ní trčí šíp a on umíral.
Obraz zmizel stejně rychle jako začal. To byla, vzpomínka?
To co se mu zdálo nebyl sen, ale vzpomínka na den, který se odehrál před mnoha lety. Tentokrát si ale nevšimnul totemu. Vzpomínka byla z tohoto místa. Proč měl ve svém snu ten dračí totem. Čí byli ty vzpomínky? Věděl, že kluk, jehož vzpomínky prožíval měl jméno Alexander, jelikož mu dívka, určitě Lady Nyoko, mu dávala ten přívěsek. Sáhl si na hruď. Trochu ho ještě bolela imaginární rána po šípu. Pokud tedy jeho sen nebyl dnem, mohla by to být minulost?
Musel to zjistit.

Úvod Dragon Totem

9. října 2013 v 18:38 | Buffy |  Dragon Totem
Tahle povídka vznikla díky mé spolužačce Niky. Chtěla jsem po ní, aby mi zadala 10 slov z kterých udělám příběh. A jak se ukázalo, s menšího přiběhu bude nejspíše kapitolovka.
Hetero povídka!

Slova:
Tajemný, anděl, drak ( měníci se v člověka), louka, ptáci, havran, totem, drahokam, láska, touha

Tohle je prostě obsah :) více prozrazovat nebudu. Chci upozornit, že děj asi hned nebude k pochopení, ale to se časem rozjede.

1. Kapitola - Betrayer

6. září 2013 v 19:37 | Buffy |  Betrayer

Takže máme první kapitolu ^^ Jak vidíte, tak příběh dostal už i svůj název :3 Jen chci k začátku říct, že já nevlastním betu, takže se může stát, že nějaká věta bude neprostá konina...Jedině jak to můžu opravovat je přes word, což je taky někdy zahul xD. Nicméně snad se bude líbit. Víte nejsem typ který by zvládl psát úplně od začátku děje. Někdy vám třeba odhalím minulost ve flashbacku nebo tak, ale teď ne, nemám na to trpělivost xD. No tak už nebudu zdržovat a přeji příjemné čtení Smějící se
PS. Obrázku si nevšímejte, jen rozděliji mé bláboli od příběhu, ale dejme tomu že takhle nějak vypadá podoba demonů- Beastů ve vlčí podobě ^^

Prolog

2. září 2013 v 23:50 | Buffy |  Betrayer
Není to přímo první kapitola, ale spíše takové seznámení s demoním světěm. V ději se objevuje několik výrazů, které vám hned vysvětlím. Obrázek dole nemá význam, jen má rozdělit vysvětlívky a Prolog.

Supreme - Nejvyšší hodnost mezi démony. Takto se označuje vůdce démonů
Primus - Nejsilnější a nejinteligentnější démoni. Tohoto Ranku dostáhne jen velmi malá část démonu. Jsou silní jak v magii, tak ve fyzické síle.
Beast - Ne moc inteligentní démoni. Řídí se zvířecími instinkty. Mají ohromnou fyzickou sílu, bývají hbití a dokáží se proměnit na ohromné vlky. Do tohoto druhu se řadí i vlkodlaci.
Masikim - Ne moc silní, ale velmi inteligentní a zákeřní démoni. Spíše bývají v Nyře, jelikož tam škodí co nejvíce lidem. Obvykle jsou výborní taktici v boji.
Veneficus- Démoni, kteří jsou fyzicky slabší než ostatní druhy, avšak dokáží ovládat magii ve které jsou mistři. Tento druh se dělí na dva typy
Bonum- Démoni, kteří ovládají magii živlů, spíše pomáhají než ničí.
Malum- Démoni, kteří ovládají temnou magii.
Bonumové a Malumové se nesnášejí, avšak vyhýbají se co nejvíce konfliktům mezi sebou.
Necros- Nemrtví démoni. Dělí se na nekromanty a upíry.
Novitius- Nováček. Od věku jednoho roku do 4 let jsou nováčci něco jako teenageři. V těch letech objevují démoni své schopnosti a podle nich jsou zařazování do určitých skupin. Po čtyřech letech a po pořádném výcviku, už ztrácejí démoni přezdívku Novitius a řadí se do příslušného druhu.
Catulus- Od doby kdy se démon narodí do prvního roku jsou démoni mláďata. Jeden demonní rok je v přepočtu 20 lidských let.

Úvod Betrayer

2. září 2013 v 23:41 | Buffy |  Betrayer
Takže máme tady novou povídku. Prozatím název nemám, proto "Unknow" Až mě název napadne, změním ho. Takže trochu úvodu:

Svět nikdy nebyl takový, jak ho znají lidé. Svět totiž tvoři čtyři hlavní dimenze. Nyra, neboli svět lidí. Nala, svět magických tvorů. Noxa, svět klidu a míru. A čtvrtá dimenze nese název Nerima neboli podsvětí.
Můj příběh začíná právě v Nerimě. U nejmocnějšího z démonů Siriuse. Ten měl dceru Myris. Avšak tato válečnice nebyla mezi démony uznávaná proto, že byla dcera mocného vládce, ale právě pro její bojové schopnosti a sílu. Avšak její arogance neměla meze. Rozhodla se, že otce přemůže a stane se vládkyní démonů ona. Jenže pýcha předchází pád. Vyzvala otce přede všemi na souboj, který okamžitě prohrála. Její otce tato zrada velmi zarmoutila a naštvala. Myris pocítila nebezpečí. Povedlo se jí před otcem a démony utéct. Sirius dal jasný příkaz, přivést zrádce na popravu. Pokoušela se utéct, ale marně. Ať už šla v Nerimě kamkoliv, demoni jí byli vždy v patách. Bojovnice nakonec dokázala najít spojence, ale dá se v podsvětí najít spojenec, jemuž by se dalo plně věřit?

Povídka není na homosexualní tématiku ^^ potřebovala jsem změnu :C Tak snad se bude líbit :)

8. Kapitola

10. července 2013 v 21:34 | Buffy |  Wolfia

Takeru čekal u brány a čekal na dva vojáky, než si připraví koně. Plán byl jasný. Dojdou do prostředka lesa. Trochu ho zraní i on je, aby měl na sobě pach jejich krve, aby nešlo poznat, že se nebránil. Měl běžet k sídlu vlkodlaků. S trochu jeho štěstí opravdu vlkodlaci přiběhnou, aby ho zachránili. I když nebyl vlkodlak, přeci jen byl z části vlk, takže byl teoreticky jejich druh. Podíval se na okno, kde měl pokoj Makoto. Překvapilo ho, že ho jeho partner opravdu pozoruje. Nelíbil se mu jeho nenávistný pohled. Opravdu byl na něj naštvaný, že to nechápe. Chce jen sobě a jemu zajistit svobodu. Jejich životy byli důležitější, než nějaký život bezcenného vlkodlačího vůdce. Oba se pozorovali, ale nakonec Makoto zalezl. Nehodlal se na toho zrádce dívat. Takeru zavrčel zrovna ve chvíli když k němu na koních přijeli dva jezdci. Oba se ho trochu lekli. Zavěromág se pousmál a schválně se proměnil ve vlka. Koně se hned splašili. Jeden jezdec se udržel, ale druhého kůň shodil. Opravdu jsou to zelenáči, pomyslel si Takeru s úsměvem. Po pár minutách se jim povedlo koně ukldnit. Shozený jezdec se znovu dostal do sedla. Konečně byli připravení vyrazit. Vlk se rozběhl první. Jezdci se hned rozjeli za ním. Všichni zamířili k lesu. Vlkovi konečně začalo docházet, co provedl. Bylo pozdě se vracet a omlouvat se. Až splní misi, pak se klidně bude plazit po kolenou, aby si ho udobřil. Přeci jen se na něho nemůže zlobit celý život. Přestal nad tím uvažovat a soustředil se na cestu. Byl rád, že si vojáci vzali koně, jelikož pěšky by jim to trvalo o hodně déle. Na chvilku se zastavil a s ním i koně. Rozhlédl se kolem sebe. Museli být blízko, jelikož už v okolí bylo cítit vlkodlačí teritorium. Podíval se na vojáky.
" Jsme tady. Slezte z koní a vytáhněte meče. Sehrajeme menší bitvu."
S těmito slovy si sundal tesáky obvaz z tlapy a oka. Trochu se vyválel v bahně, aby co nejvíce zamaskoval pach lidí a Makota. Když už vypadal jako divoký vlk, zavrčel na vojáky. Ti signál pochopili, tasili meče a byli připravěni na boj. První zautočil vlk a lehce kousnu jednoho do ruky. Odpověď na tuto akci byl meč, který se mu zaryl do boku. Vlk vojáka pustil a zaútočil na druhého drápy. Drápy trochu rozřízly hrudní plát, což vojáka hodně polekalo. Nejspíše nečekal, že jeho drápy dokážou proniknout i železem. Pravda byla, že díky magie byla jeho podoba silnější než obyčejný vlk. Než se druhý voják vzpamatoval, zaútočil znovu první. Povedlo se mu zasáhnout už tak zraněné oko. Takeru zavrčel, ale bylo mu jasné, že se něco takového stane. Přeci jen to byli začátečnci. Na chvilku ho paralyzovala bolest, čehož využil druhý voják a železnou botou kopl Takerua do žeber, čímž ho srazil na zem. Najednou si Takeru všíml, že vojáci nejspíše zapoměli na své rozkazy. Viděl jim na očích jen jediné. Chtěli ho opravdu zabít. Vlk se okamžitě převalil na druhý bok. Dřív než dopadl meč na jeho tělo, zvedl se a uskočil co nejdále od obou. Než přišel další útok, ozvalo se vytí. Nebylo vlčí, při tomhle zvuku tuhla krev v žilách. Oba vojáci spanikařili. Odhodili meče a běželi k nervozním koním. Během chvilku byli v sedlech a uháněli pryč z území vlkodlaků. Takeru se pokoušel zůstat na nohách, ale ty selhali, takže skončil na zemi. Zavřel zdravé oko a rychle oddechoval. Tohle už byl jeho limit. Poslední co uslyšel, bylo že k němu došli dva mohutní tvorové.

Makoto seděl u okna a koukal ven. Cítil se strašně mizerně. Nejen ta hádka s Takerem, ale už jen ten pocit, že šel zabít jeho druh. Raději by umřel, než aby měl umřít kvůli jeho svobodě někdo jinný. Znovu ho chytl vztek. Naštěstí už v pokoji rozbil všechno co se dalo, takže si neměl na čem zlost vyrýt. To ho donutilo uklidnit se. Zavřel na chvilku oči, aby je vzápětí otevřel. Bránou projeli vojáci, kteří jeli s Takerem. Pach přítelovi krve cítil až sem, což ho docela znervoznělo. Okamžitě se postavil a běžel se dolů podívat jak jejich úkol dopadl. Přišel zrovna ve chvíli, když přišel i Raven s Michaelem.
" Tak co?"
" Trošku jsme ho zranili a pak si pro něj přišli vlkodlaci."
" Do-…"
" Vy lháří!"
Makoto šel naštvaně k nim. Díky tomu, že byl vlkodlak dokázal poznat pravé pocity. To co řekl ten voják byla lež. Raven se otočil na Makota. Dřív než stačil něco říct Michael zasáhl a chytl pevně Makota.
" On lže!..S těmi vlkodlaky ne, ale s tím že ho "trochu" zranili!"
Popuzený Makoto se vojákovi spíral, avšak když nebyl ve své vlkodlačí přeměně, byl silný sotva jako dospívající kluk. Proto neměl Michael problém mladíka udržet. Pokusil se o únik ještě párkrát, ale když byli i ostatní pokusy marné, jednoduše se vzdal. Raven počkal až se jeho host uklidní a podíval se na ty dva. Oba polkli a podívali se na sebe. Ten mladší to nevydržel.
" On ho chtěl zabít, ne já!"
" Ty jeden odporný podrazáku!"
" Ale…Takže jste neuposlechly mé rozkazy?"
Oba dva jezdci zbledli a jejich stěny by mohli konkurovat s bělosti stěn. Věděli moc dobře, že jsi tímhle kouskem zpečetili osud a i přesto, že bylo zbytečné prchat, jeden z nich se o to pokusil. Byl to zrovna ten starší, který nevydržel pomyšlení na trest. Pobídl koně do klusu, prudce trhl otěžemi do boku, aby se dostal co nejrychleji k bráně. Už chtěl Raven zasáhnout, když se ozvalo bolestné zakletí a vlčí vrčení. Bílí vlkodlak se rozběhl na svou oběť a i přes fakt, že oběť jela na koni, během chvilky ho monstrum dohnalo. Obrovské drápy se zaryly do koňského boku a téměř mu ho rozpárali. Při utoku na bok, se Makotovi povedlo připravit vojáka o nohu. Zvíře zaržálo, vzepjalo se a shodilo svého jezdce ze sedla. Tenhle čin na chvilku zachránilo jezdci život, jelikož si mohutný tvor začal prozatím všímat koně. Zuby ostré jako nově zabroušené dýky pronikly koňským krkem jako by se zrovna zakusovali do něčeho měkkého. Stejně tak snadně jak se tesáky zaryli do krku, tak se stejnou lehkostí bestie zvířeti vytrhl maso z krku. Zvíře se naposledy vzepřelo svému vrahovi, ale konec přišel hned. Bezvládné tělo koně padlo na zem. Když už byla jeho oběť mrtvá, ztratil o ní vlkodlak zájem. Znovu se zaměřil na vojáka, který se snažil odplazit pryč. Už tak byl strachy bez sebe z toho, že přišel o nohu, teď po něm dokonce tvor šel. Stačil jediný skok, aby se dostal k vojákovi.
Zatímco vlkodlak porcoval svou objeť, Raven s Michaelem ho jen pozorovali, aniž by zasahovali. Michael musel uznat, že ten pohled na krutou a brutální smrt do něj přineslo menší lítost nad osudem vojáka. Vždyť ten muž už přišel o polovinu těla a stále žil.
" Jsou to jen hloupé bestie, které neznají soucit" prohlásil čaroděj bez špetky soucitu. " Nejraději bych je všechny nechal popravit, kdybych však našel dost silnou armádu, která by se s těmito tvory mohla rovnat"
" Myslíte, že ten holomek zvládne tak přetěžký úkol?"
" Kdo ví. Nyní už musíme jen čekat"
Čaroděj pozvedl hůl ve chvíli, kdy se proti němu vlkodlak rozběhl s tím, že bude čaroděj další jeho oběť. Vlkodlaka svázali stejné řetězy, jako tu noc kdy přišel zachránit svého společníka. Michael vytáhl meč a přešel k netvorovy.
" Takový druh vůbec neměl vzniknout!"
S těmito slovy Michael praštil Makota do spánku a tím ho dostal do bezvědomí. Během chvilky řetězy svírali tělo bezvědomého Makota.
" Co mám udělat s tím druhým zrádcem?"
" Dej ho do vězení. Ještě se rozmyslím, jaký mu připravím osud"

7. Kapitola

10. července 2013 v 17:51 | Buffy |  Wolfia

Chvilku to trvalo, ale nakonec ho společník pustil a sedl si naštvaně na postel. Takeru chtěl jít k němu, ale začal na něj vrčet. Rozhodl se mu dát prostor. Počkal si, až se uklidní. Nakonec po něm začal vlkodlak řvát.
" Jak jen můžeš! Zabít vlkodlaka! To ti rozhodně nedovolím!"
" Sakra Makoto, dělám to pro tebe! Aby nás nelovili a měli jsme od nich klid. Slyšel si ho. Buď to příjmu, nebo nás popraví!"
" Raději umřu, než abych ti dovolil jít na tu misi. Chceš zabít vlkodlaka. Ta smečka…Ten rod je rodina! Jestli zabiješ vůdce, smečka bude hrozně smutná. Přijdou o svého otce. To chceš?!"
" Je mi to úplně jedno. Zabiju ho a konec."
Makoto se po něm vrhnul a drápy ho sekl do levé strany obličeje přímo přes oko. Takeru sykl bolestí a dal s ruku na tvář."
" Vypadni! Táhni si na tu misi, ale nepočítej s tím, že až se vrátíš tak už s tebou nikam nepůjdu."
" Dělám to pro naší svobodu! Jak chceš. Odcházím a udělám to. Hlavně ať jsme volní. Nezaleží mi na nějakém vlkodlačím zmetku. Sbohem"
Něž stačil kluk něco říct, praštil Takeru dveřmi a zamířil za Ravenem. Strašně ho bolela ruka a škrábance na tváři. Byl teď naštvaný a proto mu bylo jedno, jak musel svému společníkovi ublížit. Došel co nejrychleji do pokoje Ravena. Dokonce se vykašlal na klepaní a do pokoje vtrhnul.
" Vypadá to, že jste se moc nepohodli"
" Až se vrátím, tak si ho udobřím, až budeme volní."
" Nechceš to ošetřit, než půjdeš?"
" To je jedno."
" Ne. Bude lepší, když to ošetříme. Navíc musíme zamaskovat to že tě napadl vlkodlak, protože by to nevypadalo u vlkodlaků dobře. Kdyby cítili, že tě napal jeden z nich, asi by tě hned zabili."
" Fajn. Tak zavolej ty svoje léčitele."
Raven se soustředil a během chvilky do pokoje vešla loutka společně s dvěma muži. Posadili muže do křesla. Loutka mu začala ošetřovat ruku a ranhojiči se pustili do zranění na tváři. Přeci jen museli být opatrnější, aby ho neoslepili. Jeden z nich otevřel mast, která odporně páchla, takže Takeru pokrčil nos.
" Ta mast je z medvěda, takže by to zranění mělo mít pach medvěda. To by se mohlo uhrát, že jsi se popral s medvědem. Snad nebudou mít podezdření."
Muži se začala péče celkem líbit. Nebyl zvykly, že mu rány někdo ošetřoval. Mast opravdu hodně pomáhala, i když na ruce ho strašně pálila. Přeci jen byla rána hodně hluboká. Snažil se to nedat najevo, ale nakonec mu ujelo syknutí. Lékaři na něho moc ohledy nebrali, čehož si všiml Raven a hned se postavil. Ranhojiči si toho všimli a okamžitě začali na hosta brát větší ohledy. Začali být na něho šetrnější. První dali na rány mast. Ránu na ruce obvázali a oko přelepili.
" Bohužel budeš muset ty obvazy v lese sundat."
" To je mi naprosto jasné."
" Doufám, že nebudeš na té misi moc dlouho. Přeci jen ve spojení nebudeme."
" Jak dlouho mi na to dáváš?"
" Hm. Tak dva tři týdny. Přeci jen musím chápat, že ti nebudou věřit hned."
" Jsi si jistý, že mě do své smečky příjmou?"
" Nejlepší by bylo lepší, kdybys někomu ze smečky zachránil život. To bych možná mohl zařídit. Pošlu služebníky, aby si počíhali na nějakého toho vlkodlaka, ale musel by si být u toho."
" Jistě. Ale chci tvůj slib."
" Samozřejmě. Co je to za slib?"
" Vím, že s Makotem budou problémy, ale chci abys zde měl Makota jako hosta a ne věžně."
" No…Nevím jestli bude on chtít, ale pokusím se ti vyhovět. Ale jestli bude napadat mé lidi skončí v žaláři."
" Pokud ho nebudete mučit tak fajn."
" Tak myslím že jsme domluvení, ne?"
Takeru podal čarodějovi zdravější ruku a stiskem ruky svou domluvu potvrdili. Ranhojiči dodělali svou práci a když jim Raven rozkázal, tak opustili místnost i s podivnou loutkou sestřičky. Zvěromág se postavil a zkontroloval hmatem svá zranění. Je pravda, že za posledních pár dní jich utrpěl až moc. Doufal jen, že to jeho misi neohrozí. Raven se také postavil a došel k němu. Přiložil ruce k obojku. Zavřel oči, soustředil se a po chvilce se obojek rozpůlil. Obě půlky položil na stůl. Zvěromág znovu pocítil svou moc. Cítil se konečně necítil tak bezmocně. Odstoupil od čaroděje, okamžitě se proměnil v černého vlka s rudýma očima a tiše zavyl. Konečně mohl být v podobě vlka. Protáhl své ztuhlé tělo.
" Na to, že jsi byl pár dní bez magie, tak jsi se ve vlka proměnil velice rychle. I normálním zvěromágům to trvá pár minut než se promění."
" Už jsem si zvykl, že má proměna je rychlá…Ale..Nečekal jsi že v této podobě dokážu mluvit?"
" Popravdě ne. Netušil jsem, že jako vlk mluvíš lidskou řečí."
" Mám na to prostě talent. Myslím, že jsem připraven vrazit."
" Pošlu tedy s tebou dva vojáky. Samozřejmě s tebou pošlu zelenáče. Nechci abych kvůli těm zatraceným vypelichancům ztratil nejlepší muže."
" To je samozřejmost. Snad mě nezraní zas tak vážně. Už tak mé tělo dostalo v posledních dnech zabrat. Jsem vůbec rád, že stojím."
" O to se neboj. Po tom hraném útoky dokážeš dojít tak kam chci."
Vlk kývl hlavou. Než nabral znovu svou lidskou pobodu naposledy se protáhl, ale něco mu došlo a okamžitě se na něj podíval. Aniž by řekl jediné slovo, čaroděj vytušil jeho otázku.
" Ti vlkodlaci se mí proměnit kdy chtějí. Tedy alespoň ti starší. Jsou to čistokrevní, což znamená že nejsou divoká zvířata."
Takera celkem odpověď na nevyřčenou otázku zarazila, ale ryche se ze šoku probral. Přešel k oknu a podíval se ven.
" Jsem připraven."
" Výborně, takže můžeš vyrazit."

Kam dál